Když jsem se ráno probudila, přemýšlela jsem o včerejšku a o tom,jak jsem během jednoho dne zjistila, že nejsem Ema Černá, jak jsem si myslela čtrnáct vlastnš skoro patnáct let, ale Jessica Daphne Ellisová. Přemýšlela jsem také o tom, co se bude dít až se přestěhuju a také o Kláře a o Kubovi,mém skvělém klukovi.Rozhodla jsem se zatím ani jednomu nic neříkat,budu dál hrát, že se jmenuju Ema Černá a až nastane ta prává chvíle, tak jim to všechno vysvětlím.
Když jsem přišla dolů na snídani, všichni byli až neuvěřitelně zamlklí, ale když jsem si sedla začalo to.
„Emo nebo Jessico nevím jak ti mám říkat, vážně si to ještě nechceš rozmyslet“?
„Ne,nechci.Mám vás opravdu ráda, ale chci žít se svou pravou rodinou a ještě něco…můžu mít na vás prosbu“?
„Jistě, řekni si co chceš“.
„Mohli byste dále předstírat, že jste mí rodiče? Nechci aby to zatím kdokoli věděl, Kláře a Kubovi to později řeknu sama, ale ještě na to nejsem připravená.“
„Dobře“. Řekla mi s povzbudivým úsměvem.
Po snídani jsem se šla alespoň osprchovat a upravit, protože jsem nechtěla aby ze mě mamka s taťkou chytli hnedka první den šok.Potom jsem šla už pomalu balit.Měla jsem už zbalené oblečení, které jsem si chtěla vzít s sebou,když zazvonil zvonek.Okamžitě jsem utíkala otevřít.Ještě jsem stačila křiknout, že otevřu a už jsem otevírala.
„Ahoj“. Řekla jsem.
„Ahoj“. Odpověděli mi rodiče jednohlasně.
„Můžeme jít balit“? Zeptala se mě mamka, jakmile jsem jich pustila dovnitř.
„Samozřejmě, oblečení, které si budu brát s sebou už mám sbalené, těď už zbývají pouze věci z poliček, učebnice pár osobních věcí a je to všechno“.
OOooooooOOOOOOOOOOooooooooooooooOOOOOOOOOooooooooooooOOOOOOOOoo
O dvě a půl hodiny později
„Tak,to už byla poslední krabice.“Řekla jsem a oddychla si, že už to mám za sebou.
„Tak pojď, musíme se jít rozloučit, už je čas jít.“Řekla mi mamka a povzbudivě se na mě usmála. Když jsme sešli dolů všichni už tam na nás čekali. První jsem zamířila k adoptivní mamce.
„Děkuji vám za všechno, co jste kdy pro mě udělali.“Řekla jsem a začínala mít slzy na krajíčku. Potom jsem jí skočila kolem krku a chvíli se s ní objímala.
„Není zač, to spíš já děkuju tobě, že jsem mohla mít alespoň na čtrnáct let dceru“. Řekla přes salvu slz. Teď byl na řadě můj adoptivní taťka.Zopakovala jsem to samé co jsem řekla i mamce a šla jsem za svými pravými rodiči.Ti se také rozloučili a potom nás čekalo přemístění do Anglie. Rodiče na poprvé vybrali šetrnější cestu jako letax. První do krbu vstoupila mamka vzala si od taťky jakýsi prášek a pak řekla“Villagestone 13“hodila prášek k nohám a v tu ránu se oběvili zelené plameny a mamka nikde.Teď byla řada na mě.Vešla jsem do krbu nabrala si hrsku toho prášku naposledy se usmála na své adoptivní rodiče a potom už jen hodila prášek k nohám a řekla adresu svého nového bydliště, najednou mi půda zmizela pod nohama a já jsem se nemohla pořádně nadechnou,naštěstí to brzy ustalo a já se oběvila ve velikém obývacím pokoji.Vyšla jsem z krbu a prohlížela si to všechno.Nikdy v životě jsem neviděla nic tak hezkého, ale asi je to u čistokrevných kouzelníků normální,pomyslela jsem si.
„Vítej v jednou z nejstarších kouzelnických sídel v Británii“. Řekla mi mamka.Teď už vycházel z krbu i taťka.Dál jsem si prohlížela celý pokoj a hlavně portréty předků, skoro všichni mají stejné oči jako taťka a já. Jinak jsem celá mamka.Mám dlouhé vlnité hnědé vlasy a oči mám skoro až tyrkysově modré. Z mého rozhlížení mě vyrušil až skřítka, naštěstí mě mamka upozornila, že je máme jinak bych se jí asi lekla.
„Vítám vás doma pane, paní a i vás slečno.“
„Děkujeme Winky, můžeš teď prosím zavést Jess do jejího pokoje“?
„Jistě paní“. Řekla, uklonila se a táhla mě pryč z pokoje.Ještě jsem slyšela mamku za námi volat, že svoje věci už mám v pokoji.Prošli jsme velkou přivítací halu a vydali se nahoru po schodech do prvního patra,kde jsme zabočili do leva a šli asi do prostře chodby.
„Toto jsou vaše komnaty slečno, vaši rodiče mají své v západním křídle,kdybyste něco potřebovala stačí zavolat.“
„Jistě, děkuji Winky.“
„A ještě něco slečno,večeře se bude podávat v šest, ale jestli chcete můžu pro vás přijít.“
„To budeš velmi hodná a děkuji“
Tak slečno, teď už vás nechám se vybalit,nashledanou“. A sotva to dořekla už byla ta tam.
Vešla jsem do pokoje a málem jsem vyjekla radostí.Hezčí pokoj jsem snad v životě neviděla.Celý byl zařízený do fialovo-stříbrné barvy.Byla tu veliká postel s nebesy a nechyběla ani pohodlně vypadající pohovka. Z pokoje vedly troje dveře, jedny, kterými jsem přišla,druhé, které jsem právě otevřela vedly do prostorné koupelny vybavené ve stejných barvách jako pokoj a když jsem otevřela ty třetí, málem mě trefil šlak .Byla tam veliké šatna zaplněná ať už společenskými věcmi přes všelijaké hábity až k mudlovskému oblečení. Když jsem vešla zpátky do pokoje, vybalila si do stolu všechny učebnice a na poličky naskládala knížky, čas jí akorát vyšel zrovna když dávala na polici poslední knížku, vešla do pokoje Winky aby ji upozornila, že se podává večeře.
Když přišla do jídelny rodiče už na ni čekali.
„Tak jak se ti líbí tvůj pokoj“? Zeptala se jí se zájmem mamka.
„Ani nevíš jak“. Řekla jsem s tím největším úsměvem jaký jsem svedla.Zbytek večeře probíhal v poklidu, rodiče se mě pořád vyptávali na něco z dětství a já jsem jim ochotně odpovídala. Po večeři jsem odešla do svého pokoje, kde jsem si akorát nachystala věci, okoupala a šla spát.
Bylo tam několik chyb,
(Nadine, 5. 5. 2009 16:26)